Firma si objedná logo, zaplatí fakturu a obdrží několik finálních souborů. Tím ale automaticky nezískává všechna práva k logu, která může pro své podnikání potřebovat. Rozsah oprávnění se odvíjí od licence, která může být u díla na objednávku podstatně užší, než si objednatel představuje. Problém se zpravidla objeví až později – při změně grafika, požadavku na zdrojová data, redesignu, užití loga jinou společností ve skupině nebo při registraci ochranné známky. Co tedy podnikatel skutečně získává, když si nechá vytvořit logo, a na co by měl myslet už při jeho objednávce?
Pokud logo splňuje podmínky autorského díla, zůstávají majetková autorská práva zásadně autorovi. Firma (pro účely tohoto článku dále jen „objednatel“) získává oprávnění dílo užívat, tedy licenci. Samotná úhrada ceny proto automaticky neznamená, že může s logem nakládat bez omezení.
V praxi přitom často žádná samostatná licenční smlouva podepisována není. Strany si e-mailem odsouhlasí návrh a cenu, grafik logo vytvoří, vystaví fakturu a předá finální soubory.
Ani tehdy objednatel nezůstává bez oprávnění. U díla vytvořeného na objednávku platí, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak. Nejvyšší soud v této souvislosti dovodil, že jde o licenci v rozsahu nutném k dosažení tohoto účelu. Na tento zákonný režim však není vhodné spoléhat a objednatel by měl rozsah licence výslovně sjednat alespoň v objednávce či smlouvě o dílo.
U objednávky firemního loga bude zpravidla zřejmé, že jej objednatel smí používat k vlastní prezentaci. Méně jisté už může být, zda jej smí zásadně upravovat, poskytovat dalším společnostem ve skupině nebo s ním nakládat při převodu části podnikání.
Samotné oprávnění logo užívat nemusí zahrnovat i právo nechat jej zapsat jako ochrannou známku. Nejvyšší správní soud dovodil, že byť jde fakticky o stejné označení, z právního hlediska jde o odlišné způsoby užití, neboť registrací ochranné známky se podstatně posiluje postavení jejího vlastníka.
Objednatel plánující registraci ochranné známky by proto měl disponovat souhlasem autora s užitím díla v ochranné známce, jinak se vystavuje riziku námitek proti zápisu, případně následného prohlášení ochranné známky za neplatnou.
Licence by proto měla počítat i s právem podat přihlášku a umožnit zápis loga nebo jeho částí jako ochranné známky.
Častým zdrojem sporů bývají editovatelné zdrojové soubory, například ve formátech AI, EPS či SVG. Objednatel se může domnívat, že když za logo zaplatil, musí mu grafik automaticky vydat i zdrojová data.
Takový závěr ale obecně neplatí. Rozsah licence a povinnost předat zdrojové soubory jsou dvě odlišné otázky. Licence určuje, co smí objednatel s dílem dělat. Povinnost předat konkrétní pracovní soubory se odvíjí především od toho, jaký výstup si objednatel a grafik sjednali.
Pokud objednávka hovoří pouze o vytvoření loga a grafik předá finální soubory použitelné k zamýšlenému účelu, nemusí z toho bez dalšího vyplývat povinnost odevzdat i kompletní editovatelná data. Chce-li mít objednatel jistotu, měl by zdrojové soubory uvést přímo v objednávce nebo smlouvě.
Ani oprávnění k úpravám není automaticky neomezené. Podle § 2375 občanského zákoníku smí nabyvatel dílo změnit, bylo-li to ujednáno, přičemž zákon připouští i změny, u nichž lze spravedlivě očekávat, že by k nim autor vzhledem k okolnostem užití svolil.
U loga budou zpravidla méně problematické běžné technické adaptace. Podstatný redesign nebo předání loga jiné agentuře k dalšímu zpracování už může být spornější. Pokud firma počítá s rozvojem vizuální identity, měla by mít výslovně sjednáno právo logo upravovat a nechat měnit třetími osobami.
Pokud není sjednána výhradní licence, je licence zásadně nevýhradní. Autor proto může své dílo dále užívat a za určitých podmínek poskytnout licenci i jiné osobě.
U díla na objednávku však § 61 odst. 2 autorského zákona stanoví důležitou korekci: autor může dílo užít nebo poskytnout licenci jiné osobě, není-li to v rozporu s oprávněnými zájmy objednatele. U loga vytvořeného jako individuální identifikátor společnosti by tak bylo poskytnutí stejného či téměř totožného návrhu přímému konkurentovi problematické.
Z pohledu objednatele je vhodné pamatovat i na referenční užití loga autorem, typicky v jeho portfoliu, na webových stránkách nebo sociálních sítích. Pokud si objednatel takové zveřejnění nepřeje, případně jej chce umožnit až po oficiálním uvedení značky, měl by tuto otázku výslovně upravit ve smlouvě. Současně lze smluvně omezit i další užití loga autorem, včetně jeho referenčního užití.
Generativní AI přináší další nejistotu. Autorem může být podle českého práva pouze fyzická osoba. U převážně automaticky vytvořeného výstupu může být sporné, zda vůbec splňuje znaky autorského díla. Objednatel by měl vědět, zda a jak dodavatel AI při tvorbě použil, a smluvně si zajistit, že dodavatel je oprávněn výsledné logo poskytnout a že jeho užití nepoškozuje práva třetích osob.
Nejčastější omyl lze shrnout jednoduše: „Zaplatili jsme za logo, takže je naše.“
Samotná úhrada ceny však rozsah oprávnění objednatele neurčuje. Podstatné je, jaká práva k logu získal na základě smlouvy a zda jejich rozsah odpovídá tomu, jak chce logo skutečně používat. Rozsah práv k logu je vhodné vyjasnit již při objednávce a předejít tak pozdějším pochybnostem či sporům.
