Na rozdíl od darování krve se darování krevní plazmy často pojí s finanční odměnou, jejíž výše se postupně zvyšuje. Tento trend zvyšuje zájem zaměstnanců o odběry, zároveň však může významněji zasahovat do provozu zaměstnavatele. Pokud odběr krevní plazmy probíhá v pracovní době zaměstnance, vyvstává otázka, jak se k takové situaci postavit z pracovněprávního hlediska. Zda, a případně za jakých podmínek, náleží zaměstnanci při takové absenci pracovní volno a nárok na náhradu mzdy.
Zákoník práce upravuje darování krve a odběr jejích složek, včetně plazmaferézy, jako jednu z překážek v práci na straně zaměstnance. Pokud odběr zasáhne do pracovní doby, zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za splnění zákonných podmínek pracovní volno pro překážku ve veřejném zájmu. S tím se zároveň pojí nárok na náhradu mzdy nebo platu. Právní úprava se vztahuje nejen na samotný odběr, ale i na dobu nezbytně nutnou k cestě k odběru, jeho provedení a návratu zpět, případně k zotavení zaměstnance.
V souvislosti s darováním krevní plazmy se však v odborné debatě objevují interpretační nejasnosti. Zejména pak v případech, kdy odběrové zařízení za odběr poskytuje finanční plnění. Důvodem je nutné posouzení, zda odběr v takovém případě splňuje podmínky pro poskytnutí pracovního volna a náhrady mzdy.
Podmínkou pro uplatnění překážky v práci na straně zaměstnance je splnění obecných předpokladů dle zákoníku práce. Zaměstnanec má povinnost překážku v práci zaměstnavateli včas oznámit. Případně o pracovní volno předem požádat, je‑li mu její vznik znám dopředu.
Základním principem je rovněž požadavek, aby zaměstnanec činnosti zakládající překážku v práci vykonával přednostně mimo pracovní dobu, pokud mu v tom nebrání objektivní okolnosti. Teprve není‑li možné odběr uskutečnit ve volném čase, může přicházet v úvahu jeho realizace v pracovní době a s tím spojené uplatnění překážky v práci. Tento aspekt má zvláštní význam zejména u zaměstnanců se směnnou nebo nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou. Tito zaměstnanci mohou častěji reálně plánovat odběr mimo pracovní dobu. A proto je u nich namístě individuální posouzení konkrétního rozvrhu směn a okolností případu ze strany zaměstnavatele.
Zákoník práce řadí darování krve a jejích složek mezi překážky v práci vykonávané ve veřejném zájmu. Toto zařazení tradičně vychází z předpokladu, že darování krve představuje činnost sledující obecně prospěšný cíl. Typicky bez odměny pro dárce, přičemž za slučitelnou s bezplatností se považuje kompenzace přímých, prokazatelně vynaložených výdajů. Tuto skutečnost potvrzuje např. vyjádření Ministerstva zdravotnictví k odměnám nabízeným a poskytovaným plazmaferetickými centry.
V případě darování krevní plazmy se však tento předpoklad dostává do napětí s praxí odběrových zařízení. Ta totiž často poskytují dárcům finanční plnění, jež může mít povahu nejen náhrady nákladů, ale i finanční odměny.
Právě existence finančního protiplnění vyvolává otázku, zda lze i v těchto případech bez dalšího hovořit o činnosti ve veřejném zájmu. Anebo zda se již jedná o aktivitu sledovanou převážně soukromým zájmem zaměstnance. Absence výslovné právní úpravy i judikatury pak vede k rozdílným přístupům v praxi zaměstnavatelů při posuzování nároku na pracovní volno a náhradu mzdy.
K uvedeným otázkám se v minulosti vyjádřilo Ministerstvo práce a sociálních věcí. To ve svých stanoviscích akcentuje široké pojetí darování krve a jejích složek jako překážky v práci ve veřejném zájmu bez ohledu na poskytnutí úplaty za takový odběr.
Odlišný přístup je naopak patrný u části odborné veřejnosti. Například článek s titulem Darování krve a krevní plazmy jako překážka v práci z pohledu zákoníku práce JUDr. Alice Mlýnkové publikovaný v časopise Práce a mzda, na který odkazuje i Český červený kříž, upozorňuje na význam bezúplatnosti darování a na možné oslabení vazby na veřejný zájem v případech, kdy se odběr pojí s finanční odměnou. Lze tak dojít k odůvodněnému závěru, že v takovém případě se o překážku na straně zaměstnance ve veřejném zájmu nejedná.
Zvlášť problematická je modelová situace, kdy zaměstnanec daruje krevní plazmu pravidelně (oproti běžným odběrům krve je možné krevní plazmu odebírat každých 14 dnů) a současně za každý odběr obdrží finanční odměnu, která se v dnešní praxi pohybuje až okolo 1 000 Kč. Pokud by jednotlivé odběry pravidelně zasahovaly do pracovní doby a byly by formálně splněny podmínky překážky v práci, mohl by zaměstnanec opakovaně čerpat pracovní volno s náhradou mzdy, zatímco by současně získával nezanedbatelný soukromý ekonomický prospěch.
Tento aspekt dále zdůrazňuje skutečnost, že aktuální marketingová komunikace některých plazmaferetických center otevřeně zdůrazňuje finanční motivaci k odběrům a prezentuje je jako formu pravidelného přivýdělku.
V situaci, kdy právní úprava i výkladová praxe připouštějí různé přístupy k posouzení darování krevní plazmy, by měl zaměstnavatel nastavit předvídatelný a transparentní postup. Vhodným nástrojem jsou vnitřní předpisy nebo interní metodiky, které vymezí základní podmínky pro uplatnění pracovního volna a získání nároku na případnou náhradu mzdy. Zejména povinnost zaměstnance překážku v práci včas oznámit, doložit její vznik a plánovat odběry tak, aby pokud možno nezasahovaly do pracovní doby. Takové nastavení přispívá k právní jistotě obou stran a snižuje riziko sporů.
Současně je nezbytné, aby zaměstnavatel jednotlivé případy posuzoval individuálně a s ohledem na konkrétní okolnosti. Zejména rozvržení pracovní doby, četnost odběrů a jejich skutečný dopad na provoz pracoviště. Mechanické přiznávání či naopak plošné odmítání pracovního volna není vhodné. Může totiž vést buď k neodůvodněnému zásahu do práv zaměstnanců nebo k neúměrnému zatížení zaměstnavatele.
Uvedené výkladové nejasnosti a praktické dopady ukazují potřebu, aby zákonodárce do budoucna výslovně upravil darování krevní plazmy v pracovním právu. Zejména ve vztahu k otázce, kdy je možné považovat odběr krevní plazmy za překážku v práci ve veřejném zájmu. Jasnější vymezení podmínek by posílilo právní jistotu zaměstnanců i zaměstnavatelů a omezilo rozdílné výklady a spory.
